EN
Evropské společenství je postaveno na čtyřech základních svobodách, tj. volný pohyb zboží, volný pohyb osob, volný pohyb služeb a volný pohyb kapitálu. Tyto čtyři svobody tvoří jednotný vnitřní trh.
Volný pohyb osob je možný jen odstraněním všech forem diskriminace občanů členských států v oblasti výkonu pracovních činností a povolání v hostitelském členském státě ES. Na základě zrušení diskriminace založené na státní příslušnosti zajišťuje volný pohyb osob občanům členských států ES právo ucházet se o nabízené zaměstnání v kterémkoli členském státě ES, právo pohybovat se za tím účelem volně po území členských států ES, právo pobývat v kterémkoli členském státě ES za účelem výkonu zaměstnání v souladu s předpisy tohoto státu, právo zůstat na území členského státu ES i po skončení zaměstnání a právo využívat sociálních práv. Nic však neplatí bez výjimky; ze Smlouvy o založení ES vyplývají dvě.
1. Podle článku 39 odstavce 4 Smlouvy o ES výše uvedené skutečnosti neplatí pro zaměstnání ve veřejné správě. Toto ustanovení, svým obsahem velmi obecné, je předmětem rozsudků Evropského soudního dvora (ESD), které podmínky zaměstnávání příslušníků ostatních členských států EU ve veřejné správě rozvádějí.
Z rozsudků ESD vyplývá např. to, že pojem veřejné správy jako podmínky výjimky ze základní svobody znamená činnost, která je spojena s výkonem veřejné moci. V praxi jde o to, aby šlo u úředníka s přímou či nepřímou účastí na výkonu suverénních pravomocí, či plnění takových úkolů, které jsou spojeny s uskutečňováním obecných úkolů státu. ESD se klaní vykládat podmínky zaměstnání ve veřejné správě podle obecných hledisek a nikoli pouze na základě vnitrostátních úprav členských států. Je proto nepřípustné, aby byl pracovník vyloučen z přístupu k zaměstnání jen proto, že dle vnitrostátního práva má takové místo status „úředníka“.
Typickým příkladem vyloučení státních příslušníků členských států EU ze zaměstnání ve veřejné správě jiného členského státu EU jsou klasické či specifické činnosti veřejné správy, jako jsou např. ozbrojené síly, policie, výkon soudnictví, diplomacie a finanční správy. Naproti tomu zaměstnání ve veřejných podnicích, v průmyslu či službách, které odpovídají činnostem v soukromém sektoru, nepodléhají žádným omezením. Jedná se např. o zaměstnání v oblasti kultury, muzeí, divadel, veřejné dopravy, zásobování elektřinou, plynem a vodou, stejně jako oblast pošt, rozhlasu a televize, zdravotnictví a výzkumu.
2. Podle článku 45 Smlouvy o ES se rovněž podnikání v členských státech EU nevztahuje na činnosti, které jsou v příslušném členském státu spjaty, i když jen příležitostně, s výkonem veřejné moci.
Pro úplnost je třeba uvést, že článek 47 Smlouvy o ES upravuje vzájemné uznávání diplomů a uvádí, že za účelem zahajování a usnadnění zahajování a provozování činností samostatně výdělečných osob vydá Rada směrnice upravující vzájemné uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o kvalifikaci. Takovou směrnicí je Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací, která uvádí v recitálu č. 41 (úvodní ustanovení) přímo, že použití článku 39 odst. 4 Smlouvy a čl. 45 Smlouvy není touto směrnicí dotčeno.
