„Na otázku, zda má inkluze smysl, musím jako předškolní pedagog, ale i jako člověk, odpovědět samozřejmě ano. Nelze přece vyčleňovat lidi ze společnosti, tedy i ze vzdělávání, jen proto, že mají nějaký handicap. Společnost by měla přijímat jedince takové, jací jsou, a takzvaně neškatulkovat. Každý má právo na vzdělávání. Samozřejmě jde o to, jaké jsou pro inkluzi vytvořeny podmínky. A nabízí se i otázka: Jak to, že roste počet dětí s potřebou individuálního vzdělávání?“ vysvětluje Iveta Lompartová, proč považuje inkluzi již od předškolního věku za přirozenou a prospěšnou.
Co inkluze přináší? Hlavně toleranci, ochotu pomoci, ohleduplnost, vstřícnost a schopnost naučit se odkládat své vlastní potřeby ve prospěch druhých. Pochopení hranic toho druhého a vzájemné obohacení,“ upřesňuje pedagožka Iveta Lompartová, v čem spatřuje hlavní klady společného vzdělávání a obohacení všech zúčastněných.
„Před devíti lety k nám do běžné mateřské školy nastoupila dívka se sluchovým postižením s 85% ztrátou sluchu. Zkušenosti jsme neměli doposud vůbec žádné. Dívka navíc měla silnou oční vadu a celiakii. Na začátku bylo jen nadšení a ochota pomoci rodině, aby dívka mohla navštěvovat běžnou školu. Naučila jsem se pár znaků od matky. Domluvili jsme se na způsobu komunikace. Dětem jsme vysvětlili, jak s dívkou mají mluvit. Naučili se ovládat sluchadla a vše další se učili až za pochodu“, vzpomíná Iveta Lompartová na své první setkání s inkluzí ve školce.
„Během roku jsme integrovali ještě chlapce, kterému byla nově stanovena diagnóza „Syndrom fragilního x chromozomu“ a přidružené mentální postižení. Měli jsme velké štěstí, neboť jsme sehnali asistenta, který studoval speciální pedagogiku. Bylo nutné nastudovat spoustu materiálů, protože ta situace byla nová i pro rodiče, kteří se s tím museli vyrovnat. Hledali jsme cesty a metody jak nejlépe pracovat. Nastavovali jsme podmínky, aby z inkluze měly prospěch obě strany. Děti se musely naučit ohleduplnosti, trpělivosti a taky respektovat potřeby a hranice toho druhého. Věděly, že Vojtík nemá rád velký hluk a doteky a na Adélku se sluchovým postižením musí mluvit, jen když se na ně dívá. Bylo to velmi náročné, ale nejdůležitější bylo nadšení a ochota všech zúčastněných to zvládnout,“ popisuje paní učitelka Lompartová, jak to probíhalo v praxi u nich ve školce.
„Od té doby naši mateřskou školu navštěvovalo několik dětí s nejrůznějšími diagnózami jako například ADHD s poruchou pozornosti i chování, vývojová dysfázie, Aspergerův syndrom, cukrovka, epilepsie a také děti s odlišným mateřským jazykem. U několika dětí se diagnóza stanovovala až během roku, některé měli asistenta a jiné to zvládaly bez něj,“ vzpomíná Iveta Lompartová na další svěřence.
„Účastním se různých kurzů a školení, abych těmto dětem mohla pomoci a měla možnost je dále rozvíjet. Bylo nutné naučit se pracovat s asistentem pedagoga, vytvořit i materiální podmínky. Bohužel musím říci, že ne vždy bylo možné teorii převést do praxe,“ říká tato aktivní pedagožka, jejímž cílem je všechny děti co nejlépe rozvíjet dle jejich možností.
Velký problémem bohužel bývá sehnat kvalifikovaného asistenta. Pakliže člověk není z oboru a dodělává si kurz, je to málo, chybí praxe. Oproti tomu studovaný asistent vám za poloviční úvazek pracovat nepůjde. Ředitelé to řeší doplňováním úvazků, ale ne vždy je to možné. Platové ohodnocení asistenta s vyšším odborným vzděláním je také nedostatečné. A finanční ohodnocení pedagoga, který pracuje s asistentem, není v praxi žádné. Realita je taková, že děláme svou práci s láskou a ochotou pomoci těmto dětem, bez adekvátních podmínek a zavaleni legislativou,“ upozorňuje Iveta Lompartová na některé problémy, se kterými se ve své praxi potýká.
