Jak jste se dostala ke svému oboru, tedy k didaktice matematiky?
Já jsem z učitelské rodiny, maminka byla učitelka matematiky a výtvarné výchovy. Ale vliv to na mne mělo spíš opačný – znala jsem z domova, co učitelství obnáší, takže jsem na matematicko-fyzikální fakultu nastupovala s tím, že nechci učitelskou dráhu, že jedině vědeckou. Šla jsem tam pod vlivem skvělého středoškolského učitele matematiky, kterého jsme dostali v ročníku před maturitou, a tři ze třídy jsme se díky němu zbláznili do matematiky. Pan profesor Šmakal mě tak nadchl, že jsem se přihlásila na matfyz na odbornou matematickou analýzu, a hned po fakultě jsem nastoupila ve Výzkumném ústavu jaderné fyziky v Řeži, kde jsem dělala matematičku skupině fyziků v oddělení reaktorové fyziky. Zpracovávala jsem pomocí matematických metod výsledky experimentů kolegů, což někdy nebylo vůbec jednoduché, protože mně to třeba matematicky vycházelo jinak než jim v praxi a museli jsme se nějak dohodnout. Byly to čtyři roky, které mi hodně daly, protože jsem viděla, co můžu a co nemůžu. Potom jsem ovšem usoudila, že toto nebyla kariéra, kterou jsem si představovala, pořád zpracovávat pomocí nějakých známých metod výsledky. Přestalo mě to naplňovat, a protože v té době jsem také pokukovala po rodině, tak jsem nastoupila do Státního nakladatelství technické literatury jako redaktorka matematické literatury a matematických učebnic.
To je velká změna od spolupráce s reaktorovými fyziky!
Přišlo mi, že se tak dostanu jak k novým věcem, tak i lidem, a nakonec to byla opravdu neuvěřitelná škola. Pořád jsem dělala matematiku, navíc jsem osobně poznala spoustu známých lidí i mladé autory. V té době jsem také začala dělat vědeckou aspiranturu, protože jsem měla pocit, že někteří mladší autoři mě nebrali vážně a mysleli si, že mám kontrolovat správnost tvrdých a měkkých i/y, a ne matematiku. Také jsem měla potřebu dozvídat se stále něco nového. Tehdy opět zasáhl můj bývalý středoškolský profesor matematiky a doporučil mi matematický seminář pana profesora Nádeníka na stavební fakultě. Kromě práce redaktorky jsem se tak začala věnovat svému vlastnímu výzkumu v matematice. A pak se mi nabídla možnost externě učit na Vysoké škole ekonomické a já jsem zjistila, že mě výuka baví.
To byla vaše první zkušenost s výukou?
Vlastně ne − v době, kdy jsem byla na matfyzu, jsem pár měsíců zaskakovala za maminku na základní škole, protože ona si dodělávala vysokou školu a učila se na státnice. Já jsem to za ni přebrala a byl to trošku odstrašující případ (úsměv).
Nicméně díky té VŠE jsem svůj přístup trochu přehodnotila, a dokonce jsem zjistila, že mě baví učit lidi, kteří o matematiku nemají až takový zájem. Začala jsem se tedy rozhlížet, jak se k učení přiblížit, a v roce 1987 se mi podařilo dostat na pedagogickou fakultu na katedru matematiky, kde působím dodnes. To předznamenalo i můj posun k didaktice, protože na pedagogické fakultě bylo naprosto jasné, že všichni musíme dělat nějaký výzkum v didaktice. Já jsem se pokoušela dělat na vysoké úrovni jak odbornou matematiku, tak didaktiku, kterou jsem si teprve doplňovala, ale zjistila jsem, že obojí se nedá stihnout, a musela jsem si vybrat, jak pokračovat. Volba padla na didaktiku. Od té doby tedy pracuji v didaktice matematiky a zúročuji všechny zkušenosti z dřívějška.
To není úplně rovná cesta k tomu, co dnes děláte.
Není, ale přesto je to úžasné. Všechny mé tituly až po docenturu mám v odborné matematice, kromě HDR, habilitation à diriger des recherches ve Francii, ten mám z teorie vyučování a profesuru mám z teorie vyučování v matematice.
Máte na základě své zkušenosti pocit, že je v akademickém světě rozdílně nahlíženo na matematiku a didaktiku matematiky?
Asi jak kým. Jsou lidé, kteří jsou světově proslulí odborní matematici, kteří nás vysloveně podporují a kteří pomohli, aby byla didaktika matematiky samostatný obor a nikoliv podobor matematiky. A pak jsou někteří, kteří to tak nevnímají. Můj názor je, že je to samostatný obor, ale mám zkušenost, že nejlepšími didaktiky matematiky jsou ti, kteří začínali jako matematici. Představovat si, že budu dobře dělat didaktiku matematiky, když neumím matematiku, je naprosto scestné − jak se můžu věnovat výuce něčeho, co neumím?
V čem konkrétně tedy spočívá vaše práce?
Vzdělávám učitele matematiky. Část mého úvazku je věda a část je výuka. V současné době většinu svých výzkumů dělám na pozadí teorie didaktických situací v matematice, která byla vyvinuta profesorem Brousseauem z Bordeaux. Dalším směrem, kterému se věnuji, je vliv jazyka na porozumění matematice. Jde jak o mateřský jazyk, tedy českou terminologii, tak zejména o takzvaný CLIL, Content and Language Integrated Learning, to znamená výuku nejazykového předmětu v cizím jazyce, v mém případě výuku matematiky v cizích jazycích, zejména angličtině, francouzštině či němčině.
Mohla byste tento přístup více přiblížit?
Je to trend, který se čím dál tím více rozvíjí, protože dnes jsou velké možnosti studia a práce v zahraničí. Na fakultě vedu kurzy v rámci přípravy učitelů matematiky a věnuji se tomu i z hlediska výzkumu − jak má učitel pracovat s materiály, jak je má vytvářet, co dětem dělá potíže, jak hodnotit apod. Řada lidí si myslí, že se vezme česká hodina a prostě se přeloží do angličtiny, a stejně tak si mnoho angličtinářů myslí, že stačí, že umějí dobře anglicky a že tedy mohou učit anglicky matematiku. Ale tak to nefunguje. Do této oblasti patří i problematika multikulturních, případně mnohojazyčných školních tříd. To je docela velká oblast, protože kromě toho, že máte různé mateřské jazyky a ti žáci různě rozumí třeba právě angličtině, tak se musíte také věnovat tradicím ve vzdělání či organizaci rodinného života, protože to všechno ovlivňuje, jak žáci ve třídě pracují. Tím se dostáváme k propojení s psychologií, protože matematika a psychologie spolu úzce souvisí. Jsem zapojena do různých mezinárodních projektů, kdy s kolegy z celého světa například pracujeme na lexikonu termínů, které používají učitelé a výzkumníci, když popisují hodiny matematiky. Tam vycházíme z toho, že „co neumím pojmenovat, toho si nevšímám“, a je tedy zásadní najít společnou, srozumitelnou terminologii.
To je opravdu široký oborový záběr. Zmínila jste, že pracujete i se žáky a studenty přímo ve školách. Zaměřujete se ve svých výzkumech i na genderové hledisko jejich práce v hodinách – například kdo řeší jaké příklady, komu jaké jdou, vzájemné interakce a podobně?
V některých ano, v jiných ne. Nicméně znám kolegy a týmy, kteří se primárně zabývají i tímto − je to celý směr v didaktice matematiky. Já osobně si myslím, že buď matematiku umím a rozumím jí, nebo ne a je úplně jedno, jestli jsem holka nebo kluk. Znám spoustu mužů, kteří by matematiku dělat nemohli, a znám spoustu žen, které by ji dělaly výborně. A obráceně.
Podle mého názoru mají dnes největší šanci na úspěch multioborové záležitosti. V tom vidím budoucnost, v mezioborovém zaměření, ve výzkumech na hranicích oborů, které je propojují. I ten můj široký záběr vznikl tak, že jsem se od jednoho tématu dostala k dalšímu. Všechno to spolu nějak souvisí.
Bylo pro vás náročné skloubit pracovní a rodinný život?
Já mám štěstí, protože můj muž je také vědec, fyzikální elektronik, a měl pro to, co dělám, pochopení. Sice tomu úplně nerozuměl, ale podporoval mě – posílal mi různé materiály, občas se postaral o děti, nebránil mi jezdit na konference. Dělal mi i takovou technickou podporu, protože na rozdíl ode mě rozuměl počítačům, a já jsem díky němu a synovi například používala internet mnohem dříve, než to bylo obvyklé. Když jsem po narození druhého dítěte chtěla zanechat aspirantury, tak se proti tomu tvrdě postavil a řekl: „Já ti nedovolím, abys skončila. Pak bys mi to jednou na stará kolena vyčetla, že jsi kvůli mně nemohla.“ Rodiče mi taky velice pomáhali, řadu výzkumů, které se mohly dělat od stolu, jsem dělala třeba o prázdninách v létě, když jsme byli na chalupě. Já jsem psala, rodiče se mi starali o děti a manžel mi o víkendu třeba přivážel a odvážel věci.
Dnes dělám společné výzkumy s dcerou. Ona není didaktička matematiky, ale učitelka angličtiny a dějepisu, a spolu se zabýváme výše zmíněnou výukou v cizím jazyce a multikulturalitou. Je to úžasné, mám z toho velkou radost.
Vidíte nějaký zásadní rozdíl v tom, jak vypadalo vědecké prostředí, když jste do něj vstupovala vy, a co nabízí mladým lidem dnes?
Tehdy jsme neměli takovou možnost spolupráce se zahraničím, přístup k různým publikacím a k výsledkům výzkumů a možnost nějak se na ně napojit. Dneska je to startovní pole úplně jiné. Neříkám, že to všichni využijí, ale mají tu možnost. To jsme my neměli a já jim to mohu akorát závidět, protože to už nikdy nedohoním.
I přes těžší start máte velice úspěšnou vědeckou kariéru. Co považujete za svůj největší úspěch?
Velmi si vážím toho, že jsem byla nominována na tuto cenu, protože to znamená, že o mně někdo ví a že to nedělám jenom pro sebe. Za svůj opravdu největší úspěch asi považuji to, že jsem byla přijata do skupin, které spolupracují s panem profesorem Brousseauem v oblasti teorie didaktických situací v matematice, a do melbournské skupiny pana profesora Clarkea, zabývající se tvorbou lexikonů. To je ocenění mé práce, protože oni si tam nevezmou každého.
Co vás na vaší práci nejvíce baví?
Práce s lidmi – s dětmi, učiteli, se studenty. Kdysi po revoluci jsem dostala nabídku na manažerskou pozici v jedné firmě. Tehdy byly platy na fakultě ještě opravdu hodně nízké a oni mi nabízeli neuvěřitelné peníze. A můj muž řekl: „Nevím, co bych si s tebou počal, kdybys neměla svoje studenty.“ Tím to bylo vyřešené. Dnes už sice moc nechodím přímo do škol, ale spolupracuji s učiteli, kteří potom mé experimenty realizují, případně to chodím pozorovat. Někdy tak objevím věci, které by mě normálně nenapadly.
Jaké máte před sebou profesní cíle? Na co se těšíte?
Nevím, kolik toho ještě udělám, přeci jen už nejsem nejmladší. Budu ráda, když to, co dělám, po mně někdo převezme. Proto jsem moc ráda, když mám kolem sebe doktorandy a diplomanty nebo jsem třeba pozvaná do nějakého týmu pro Grantovou agenturu Univerzity Karlovy, kde mohu ovlivnit budoucí směřování učitelů. Zkušenost je nepřenositelná, tu si musí každý udělat sám, ale můžu přeci jen trochu pomoct.
Zdroj: NKC - gender a věda (zveřejněno 14. 4. 2022):
https://genderaveda.cz/rozhovory/prof-rndr-jarmila-novotna-csc/
