Stát začal snižovat peníze pro vysoké školy, chce je dotlačit k
reformám a školnému.
České vysoké školy bijí na poplach. Na první pohled to vypadá na ohranou písničku: chtějí
více peněz, a když je nedostanou, nebudou mít prý na provoz. V reálu jde však o víc než o trochu nudný rituál před
schvalováním rozpočtu. Bližší pohled ukazuje, že v posledních deseti letech šly české vysoké
školy překvapivým způsobem nahoru.
Teď však vláda říká, že změny v posledních letech se děly tak rychle, že na udržení trendu nemá další peníze. Pro
letošní rok dokonce zmrazila navyšování počtu studentů. „Je třeba vysoké školství
reformovat, jinak další navyšování počtu studentů nepovolíme,“ říká náměstek
ministra školství Vlastimil Růžička. Reforma je sice
napsaná a dává logiku, jak to už ale v Česku s reformami chodí, existuje na ni zatím příliš mnoho různých názorů na
to, aby mohla být rychle přijatá.
Chceme studovat
K pochopení toho, jak se dnes české vysoké školy mění, je dobré zajet někam mimo Prahu,
třeba do Českých Budějovic. Před revolucí tu byly dvě fakulty – zemědělská a pedagogická, které přijímaly ke studiu
něco mezi 3 a 4 tisíci studentů z Budějovic a okolí. Dnes na zdejší Jihočeské univerzitě
studuje jedenáct tisíc mladých lidí, kteří si v sedmi fakultách vybírají ze sto devadesáti studijních oborů
včetně evropsky špičkové biologie.
Nejrychleji se přitom v Budějovicích rozvíjí právě přírodovědecká fakulta: ještě v devadesátých letech ji coby
biologickou fakultu studovaly nějaké čtyři stovky studentů, teď je to dvakrát více a podle děkana Libora Grubhoffera
chystá fakulta další rozšíření až na trojnásobek.
V campusu na okraji města se za tři čtvrtě miliardy z evropských fondů staví další budovy, fakulta se chystá otevřít
nové obory a například biochemii provozuje společně s univerzitou v rakouském Linci. Tam má
tradici chemie, v Budějovicích zase „umí“ lépe biologii, takže výuka (v angličtině) probíhá střídavě na obou stranách
hranice. A jako bonbonek má univerzita v nedalekých Nových Hradech vyhlášený biofyzikální
ústav, kde vedou semináře profesoři z Ameriky, Švédska a dalších zemí.
Rychlé rozšiřování regionálních univerzit má své kritiky. „Proč zavádět nové obory jako
fyzika nebo chemie, když nesrovnatelně kvalitnější školy tohoto druhu v Praze zrušily
přijímačky a berou každého, kdo se přihlásí?“ namítá ředitel zmíněného novohradského ústavu Dalibor Štys. Podle něj
je budování těchto speciálních disciplín na univerzitách bez tradice jen cestou k
podprůměrnosti. Děkan Grubhoffer však trvá na tom, že jde o dobrou cestu. „Teď chceme založit i technická studia,
která tu na jihu Čech dosud nebyla,“ říká. „Udělali jsme si průzkum na středních školách a
zjistili jsme, že v jižních Čechách zůstává volných zhruba tisíc absolventů průmyslovek, kteří mají zájem o
vysokou školu, chtějí ale zůstat v jižních Čechách.“
Podobný obrázek lze dnes najít víceméně v každém českém či moravském kraji. Zejména díky rychlému rozvoji
regionálních univerzit přijímá dnes české vysoké školství
čtyřikrát více studentů než v roce 1989. Jistý problém ovšem je, že podobně rychle roste i zájem mladých lidí
studovat. Dochází tak k paradoxu: koncem osmdesátých let byla v průměru jen padesátiprocentní šance na přijetí a
vysoké školy odmítaly dvacet pět tisíc žadatelů ročně. Vloni se sice šance dostat se na
řádné studium zvedla v průměru na 72 procent, systém zatížený nedostatkem míst a přísnými přijímačkami nechal před
branami škol více než padesát tisíc neúspěšných žadatelů.
Přitom výhrady vůči tomuto fenoménu jsou léta známé: často jen na základě smůly nebo štěstí u přijímaček rozhodne
stát o tom, jestli někomu bude dávat v průměru sedmdesát tisíc ročně na studia, která pak zajišťují mnohem lepší plat
a šance na sehnání práce, než jaké mají neúspěšní žadatelé.
Uvedených 50 tisíc vloni nepřijatých žadatelů o studium ukazuje především na škody společnosti jako celku, neboť mrhá
čtvrtinou intelektuálního potenciálu lidí po maturitě. O vzdělání jako prioritě se tu sice od převratu hodně mluví,
nikdy se však české vlády nerozhoupaly k razantnímu naplnění těchto slibů. Vládní výdaje na vysoké
školy se pohybují jen v drobných výkyvech a jsou šesté nejnižší mezi třicítkou zemí OECD. Přitom
daleko před Českem nejsou jen tradičně vzdělanostně zaměřená Skandinávie či USA. Jak vypadá vzdělání coby vládní
priorita, je dnes možná nejlépe vidět v Koreji, Chile nebo v Řecku, kde se v posledních letech skokově zvedaly výdaje
na vysoké školy při srovnatelné životní úrovni, jakou má Česko.
Cesta vzhůru
Jak však ukazuje příklad Jihočeské univerzity, i české
vysoké školství prodělává změny k lepšímu. Měřeno přírůstkem peněz a studentů má na tom
největší zásluhu ministryně Petra Buzková (ČSSD) a její tým. Buzková dokázala pro vysoké školy
vyjednat podstatně více peněz než všichni její předchůdci. Motivace univerzit
zvyšovat počet studentů pak byla nastavena jednoduše: za každého přijatého studenta začaly proudit do
rozpočtu školy „normativní“ peníze, přitom provozní náklady spojené s vyšším počtem
studentů zdaleka tak rychle nerostly. Jinak řečeno – provoz velké školy je v přepočtu na
studenta výrazně levnější než u školy malé. Univerzity se proto
rozšiřovaly.
To se odrazilo i na platech. Pořád se sice mluví o tom, jak jsou nízké, v praxi to však není tak zlé. Má to několik
důvodů. Děkani či šéfové kateder mohou o penězích už deset let rozhodovat sami, takže záleží na nich, jestli
nepotřebné učitele propustí a peníze přerozdělí ostatním. Nebo jestli budou více motivovat mladé vyučující. Stále
více děkanů také zohledňuje hodnocení studentů. „Děláme anonymní anketu mezi studenty, kde odpovídají na řadu otázek
týkajících se jejich názorů na vyučující,“ říká profesor Grubhoffer. Akademici, kteří od studentů získají nejlepší
hodnocení, pak mohou na Grubhofferově fakultě dostat o pět až sedm tisíc více na příplatcích.
Růst platů však obstarávají především stále větší možnosti vědeckých grantů z Česka i Evropy. Například pohled na
výplatu jednoho z odborných asistentů pražské matematicko-fyzikální fakulty ukazuje toto: za výuku (pět hodin týdně)
6500 korun, peníze na školní vědeckou činnost 18 tisíc korun, peníze na samostatný grantový
projekt 11,5 tisíce korun. Dohromady tedy 36 tisíc korun, což rozhodně není německý plat, podle šéfů
univerzit už ale stačí k udržení zajímavých lidí. „V 90. letech odcházeli naši vědci do zahraničí
hlavně kvůli finanční motivaci, dnes je to kvůli získání nových znalostí,“ říká děkan matematicko-fyzikální fakulty
Zdeněk Němeček. I na jeho fakultu, kde se všechny obory vyučují v češtině i angličtině, se vracejí lidé z
ciziny.
Pohled do celostátních tabulek ukazuje, že docent pobírá v průměru 43 tisíc, profesor 56 tisíc, což jsou částky, o
nichž Respektem oslovení akademičtí činovníci z přírodovědeckých či technických škol mluví
jako o uspokojivých. Na druhou stranu vysokoškolští učitelé z humanitních škol, kteří méně
dělají vědu, mají podprůměrné příjmy. Příjmový propad je také výraznější u hodnocení mladých odborných asistentů,
kteří musejí čekat na lepší plat a práci déle, než je na Západě zvykem.
Také obraz univerzit živořících na okraji zájmu není zcela pravdivý, což ukazují i stavby
nových campusů. V posledních letech se rozjely desítky staveb, byť i tady je co zlepšovat. „Víc peněz získá ten, kdo
víc jezdí na ministerstvo školství,“ konstatuje suše bývalý úspěšný rektor
Masarykovy univerzity v Brně Jiří Zlatuška, pod jehož vedením brněnská
univerzita postavila nový areál. Pro přidělování peněz na investice zkrátka neexistuje
srozumitelný systém a velmi záleží na osobních kontaktech či vytrvalosti rektorů leštit správné
ministerské kliky. Navíc mnohé stavby se podezřele vlečou. Ministr
Ondřej Liška po svém příchodu na ministerstvo zadal audit a
z něho vyšlo, že se poměrně běžně překračují rozpočty, někdy i o padesát procent.
Více bakalářů
Hlavním problémem teď však je, že systém pozvolného zvyšování počtu studentů a
peněz se letos zadrhl. Premiér Topolánek sice také na začátku své vlády mluvil o školství
jako o prioritě, více peněz na něj však jeho vláda dát nechce. Vzhledem k všeobecnému šetření peníze na
univerzity naopak snižuje (viz grafy vedle). Ministerstvo
školství už rektorům oznámilo, že jim nedá na další zvyšování počtu studentů peníze. To rektory
zaskočilo. I letos totiž nastoupilo o nějakých deset tisíc studentů více než vloni a univerzitám
hrozí, že na ně v příštích letech nebudou mít peníze.
Ministerstvo nakonec rektorům slíbilo dát peníze nesystémově ze svých rezerv, trvá však na tom, že teď už musejí
přijít na řadu reformy. „Dnešní systém je příliš drahý,“ říká náměstek ministra
školství Vlastimil Růžička. A k zmrazení náboru nových studentů dodává:
„Podle našich údajů už téměř polovina devatenáctiletých lidí jde na vysokou školu. A to je
číslo srovnatelné se západními zeměmi. Proto je oprávněné zastavit růst kvantity a usilovat o kvalitu.“
Nutno přitom dodat, že kvalitou myslí náměstek něco jiného než rektoři. Ministerstvo nemluví o kvalitě studentů či
absolventů, ale o kvalitě nebo také „diverzifikaci systému“, neboli různorodosti nabídky studia. Zjednodušeně řešeno
dnes se snaží všechny univerzity nabrat maximální počet lidí, naservírovat jim hlavní chod
pětiletého magisterského studia a nejlepším pak nabídnout doktorandský zákusek. K dispozici je sice také tříletý
bakalářský předkrm, o jeho uplatnění v praxi existují však mezi studenty pochyby. Navíc studovat déle je výhodné jak
pro studenta (dosáhne na řadu sociálních úlev), tak pro školu (déle dostává na studenta
státní peníze). Státní rozpočet ale tratí.
Ministerstvo proto chce tenhle jídelníček dost přemíchat. Chce, aby se studenti na vysoké nezdržovali déle, než
skutečně potřebují. Tím by se celý systém zlevnil. „Chceme mít školy ve více kategoriích,“
vysvětluje Růžička. „Úzkou skupinu výzkumných univerzit, kam půjde hodně peněz určených na
výzkum, dále pětileté magisterské, dvou- a tříleté bakalářské. Kratší obory jsou výrazně levnější, proto by pro různý
typ škol bylo potřeba mnohem méně peněz než dnes.“ Jinak řešeno – člověk, který nezamýšlí
vědeckou kariéru a školu studuje do značné míry i kvůli získání rozhledu a schopnosti se
učit, nepotřebuje trávit na univerzitě pět let a plýtvat tak státními
penězi.
Univerzitám je však proti srsti chrlit tisíce „nedouků“ a snaží si držet
jakousi průměrnou úroveň co nejvýš. Právě v tom však vidí náměstek Růžička problém. „Máme dvacet šest vysokých
škol a z toho jen dvě nejsou univerzitami. Ve světě je ovšem běžný
opačný přístup: existuje úzká skupina výzkumných univerzit – v Německu jich je deset – a
zbytek pak tvoří méně ambiciózní vysoké školy, které nabízejí dvou- a tříleté bakalářské
obory,“ vysvětluje Růžička. Poradce ministerstva pro reformu, sociolog Petr
Matějů, k tomu dodává: „Právě tyhle krátké obory umožní vystudovat velkému počtu lidí. Zvyšovat
počty studentů při dnešním systému, navíc bez školného, je pro státní rozpočet velmi
drahé.“ Ostatně i podle náměstka Růžičky se Česko zavedení školného nevyhne. „Pokud se mají
vysoké školy dál rozvíjet, nemine nás to,“ míní Růžička.
Tlak na školné
S rozhodnutím ministerstva zmrazit další nárůst přijímání nových studentů souhlasí i zmíněný Matějů. „Taky bych
chtěl, aby šlo do školství víc peněz, podle mého názoru jsme ale dosáhli stropu. V čase,
kdy Česko čeká penzijní a zdravotní reforma a vláda musí snižovat finanční deficit, vláda víc do vysokého
školství nedá.“
Pohled do politiky ukazuje, že zřejmě jde o realistický odhad, rektory ovšem moc nezajímá. Bylo to dobře vidět
nedávno na veřejném slyšení v jednom ze sálů Karolina, kde Matějů reformu obhajoval. „Vláda víc peněz nedá, je třeba
hledat jinde,“ namítal opět Matějů. „My ale chceme o dvacet miliard víc,“ odpovídali rektoři. Ať už byla tahle jejich
naivita upřímná nebo hraná, Matějů ani ministerstvo zatím rektory o podpoře reformy nepřesvědčili. Akademici mají
pocit, že se na ně šije nějaký podraz. Obvykle říkají, že bakalářské obory už existují a další důraz na zkracování
studia půjde výrazně na „úkor kvality studentů“. Nelíbí se jim ani plány na zavedení manažerského řízení
univerzit (viz rámeček Co chce reforma), neboť v nich vidí zásah do své nezávislosti.
Ze všeho nejméně se jim však líbí řeči o finančních stropech. „Nemyslím si, že stát nemůže dát víc. Pokud ale nechce,
pak je třeba jasně říct, že vysoké školy u nás nejsou prioritou, jak všichni tvrdí. A to se
všemi důsledky, co z toho plynou,“ říká Jiří Zlatuška. A na otázku, jaký by tedy doporučoval postup, navrhuje zvýšit
tlak na zavedení školného. Ostatně školné podporují už i další
rektoři poté, co je vláda ujistila, že by šlo o příjmy univerzit, které na státní dotace
nebudou mít vliv.
V této fázi se projednávají připomínky k reformě a v listopadu by měl jít návrh do vlády. Úspěch je velmi nejistý.
Proti školnému jsou opozice i zelení. Pokud tedy reforma a školné
neprojdou, univerzity se budou muset připravit na horší časy nebo spoléhat na to, že
příští volby vyhraje ČSSD a stejně jako za Petry Buzkové projeví větší štědrost. Na druhou stranu nevýhody téhle
štědrosti známe – je to cesta k dalšímu zadlužování státu.
Každopádně ale spor o reformu zřejmě povede ke stále věcnější debatě o poplatcích za studium. I
školský expert ČSSD Jiří Havel nedávno navrhl penalizovat studenty za nesložené zkoušky. Experti
sice Havlův návrh kritizovali, debata o nějaké formě školného však nabírá na
tempu.
Co chce reforma
Autoři reformy vycházejí z toho, že žádná česká vláda už nebude mít vzhledem ke
stárnutí populace na vysoké školy dost peněz. Proto by se mělo zavést
školné, na které by si mohli studenti půjčit a půjčky splácet ve chvíli, kdy dosáhnou průměrného
příjmu. Dále by univerzity měly dostávat peníze na provoz i investice v jednom balíku a
samy si rozhodovat, kdy a jak je použijí. Kvůli tomu by měly přejít na manažerský způsob řízení, běžný ve světě, se
správní radou fungující podobně jako u podniků. Především by se však měl celý systém zlevnit tak, aby studenti
netoužící po vědecké, konstruktérské či jiné praxi náročné na vzdělání mohli absolvovat pouze bakalářské studium a
necítili se před zaměstnavateli méněcenní. Jedině tak se podle Petra Matějů
mohou vysoké školy otevřít 60–70 procentům populace, jako je tomu ve vzdělanostně
nejúspěšnějších zemích (Skandinávii, USA , Novém Zélandu, Koreji). Přechod ve větší míře na kratší a rychlejší
bakalářské studium chce ministerstvo motivovat novými modely rozdělování státních peněz.
Hra o 50 tisíc
13.10.2008, Respekt, autor: Marek Švehla