Patří soukromé univerzitě stejná dotace jako státní? Proč by ne! Veřejné peníze mají jít za poskytovatelem služby, ať jím je kdokoli. Jasná poučka, jasné plnění: stejné peníze dostává za stejnou péči nemocnice privátní i krajská. Bojujeme za rovnou dotaci pro základní i střední školy - proč by tedy univerzity měly mít výjimku? Jenže proti jasnému principu rovnosti stojí čtyři silné argumenty.
Námitka první, zásadní: rovná dotace je v dnešním českém případě holou diskriminací. Veřejné školy nesmějí na školné ani pomyslet, soukromé jej smějí vybírat v libovolné výši.
Námitka druhá, technická: vysokoškolské vzdělání není jen veřejnou službou (jako třeba pojišťovnou placená operace kolena). Je službou výběrovou, která není nároková a stále není pro každého. Proto nesedí srovnání se středními školami.
Námitka třetí, spekulativní: nejde o ideály rovnosti a volné soutěže, ale o ne úplně čistý politický byznys. Mnohé nové školy jsou napojeny na velké partaje víc, než by nám bylo milé (CEVRO, VŠ Karla Engliše v Brně, VŠ Karlovy Vary). Zákon o státní službě nutí úředníky vlastnit adekvátní diplom, a je ve stranickém zájmu, aby »jejich« školství bylo zaopatřené...
Námitka čtvrtá, politická: takový systém by postavil na hlavu vládní priority. Nahrál by školám, které fungují jako lepší gymnázia: přijmout, odučit, předat diplom. Žádný výzkum, žádná věda - tak se chtějí premiér a ministr školství profilovat?
Kdyby měl systém i nadále zůstat nespravedlivý, byla by rovná dotace libertariánským zločinem. ALE: Co když je dotace na žáka rafinovanou cestou, jak prosadit rovnost šancí pro univerzity? Hlavní chyba není v rovné dotaci, ale v nerovné šanci vybírat dodatečné koruny. Budou-li moci i veřejné školy chtít školné, není důvod se rovné dotaci bránit.