DÁLE ČTĚTE:
Hradecké prohlášení
Reakce MŠMT na Hradecké prohlášení
K napsání tohoto článku nás vedla poněkud vypjatá atmosféra, která provází přípravu reformy terciárního vzdělávání. Jelikož se domníváme, že navzdory pádu vlády reforma vysokých škol musí pokračovat, rádi bychom poukázali na absenci racionální kritiky tohoto procesu a tuto skutečnost demonstrovali analýzou hlavních tezí Hradecké výzvy, která se stala platformou pro odpůrce změn ve vysokém školství, a několika dalších často užívaných „protiargumentů".
Nedemokratičnost přípravy Bílé knihy. Podle našeho názoru měla být veřejnosti k diskuzi předložena Bílá kniha, což se stalo, a dále pak až konečná verze zákona. Skutečnost, že je veřejnosti a všem lobbistickým skupinám včetně vysokých škol předložena pracovní verze věcného záměru zákona, pokládáme za škodlivou, neboť nyní přirozeně dochází ke střetu tolika vlivů, že je velké riziko, že z reformy nezůstane vůbec nic. Zastáncům podobné „demokratičnosti" doporučujeme výbornou analýzu jejích důsledků v knize Fareed Zakaria: Budoucnost svobody.
Omezení samosprávy vysokých škol a pravomocí akademického senátu prostřednictvím správních rad. Skutečnost, že tři pilíře (v našem případě správní rada, akademický senát a vedení) jsou pro fungování svobodné a demokratické společnosti vhodnější než dva, považujeme za prokázanou díky způsobu rozdělení moci ve všech západních demokratických zemích. Základní myšlenka svobodné společnosti totiž spočívá ve vhodném rozdělení pravomocí mezi příslušné instituce tak, aby v případě, že jedna nebo více institucí budou obsazeny nevhodnými lidmi, byly minimalizovány dopady jejich špatného fungování. V našem případě by mělo jít o to, jak zabránit velkým škodám a ochromení univerzit, resp. fakult, v případě, že mezi jednotlivými složkami (správní radou, akademickým senátem a vedením) propuknou spory. Tyto situace nejsou ojedinělé a bylo je možné v nedávné době dokonce sledovat v přímém přenosu v televizi. Navíc nejlepší světové univerzity (např. Harvard) většinou mají strukturu podobnou té, kterou Bílá kniha navrhuje. Za zcela tragické považujeme, že výše uvedené principy fungování svobodné společnosti zřejmě nejsou známy ani lidem v akademické obci a že jejich chování často vykazuje stejné mocenské rysy, které jsou často kritizovány u poslanců v parlamentu.
Nerealizovatelnost. Bílá kniha je strategický dokument, který předkládá vize, cíle a záměry. Kritizovat takový dokument za absenci popisu konkrétních technických prostředků, jak tyto cíle realizovat, je nesmyslné. Podrobnosti lze očekávat (a vést o nich diskusi) ve věcném záměru zákona, či v jeho paragrafovém znění. Tvrzení autorů Hradecké výzvy o neprovázanosti kapitol není nijak doloženo a jedná se o subjektivní, ničím nepodložený dojem. Autoři tohoto textu mají dojem přesně opačný.
Preference ekonomického profitu. Pomiňme skutečnost, že ekonomická motivace už je zahrnuta i v současném systému, neboť každému logicky uvažujícímu studentovi je známo, že absolvent přírodovědných nebo technických oborů má v průměru lepší šance na uplatnění a vyšší mzdu než absolvent humanitních oborů. Vzhledem k tomu, že je většina vysokého školství financována z veřejných prostředků (to jest daní), je jistě oprávněné žádat od jednotlivých oborů argumenty, proč by měly být státem financovány. Důraz na aplikovatelnost poznatků v praxi (která se rozhodně netýká jen přírodních či technických věd) je v tomto kontextu rozumný. Potřeby praxe byly vždy hlavním motorem základního výzkumu.
Pokles úrovně absolventů a úrovně vzdělání. K tomuto poklesu dojde tehdy, budou-li univerzity placeny za počet studentů. Reforma založená na Bílé knize by umožnila vysokým školám čerpat peníze i z jiných zdrojů (průmysl, výzkum, školné), snížit tak svou závislost na počtu studentů, a tím dát větší důraz na kvalitu. Samozřejmě, že část vysokých škol se může dát cestou poklesu úrovně vzdělání a jiné naopak reformy využijí a stanou se elitními. Je s podivem, že zrovna s tímto liberálním přístupem mají problém lidé v akademické obci.
Bílá kniha neřeší špatné financování vysokých škol. Je pravda, že Česká republika vydává na vysoké školství méně prostředků, než je v rozvinutých zemích zvykem. Je však otázkou, zda by pouhé navýšení objemu financí (bez jakýchkoliv reforem) přineslo vůbec nějaký efekt. Stálo by za analýzu, jaká je v porovnání se zahraničními univerzitami návratnost prostředků, které stát investuje do školství, tj. zda chyby nejsou i na naší straně.
Mimo rámec Hradecké výzvy se často objevují další argumenty (viz např. blog kolegy Christova na aktualne.cz), ke kterým cítíme potřebu se vyjádřit.
Současný stav není třeba měnit, neboť je vyhovující. Zde jde o to, zda se nejedná pouze o jednostrannou spokojenost a zda stejně spokojená je i veřejnost. Tento text dokládá, že ani na univerzitách nejsou se současným stavem spokojeni všichni.
Příliš liberální přístup v oblasti akademických titulů. Je s podivem, že někteří lidé hájící maximální nezávislost vysokých škol současně v této oblasti volají po shora nařízených jednotných normách. Právě tento liberální přístup by umožnil lépe oddělit elitní školy od ostatních. Toto dělení už stejně existuje, ale je známo pouze akademické obci, a nikoli veřejnosti. Spočívá snad obava kritiků tohoto liberálního přístupu právě v tomto bodě?
Neustálé změny v pracovní verzi dokumentů. Upřímně řečeno netušíme, co jiného lze čekat od pracovní verze než časté změny v souvislosti s připomínkami vysokých škol. Na jedné straně volají odpůrci po otevřenosti, čemuž ministerstvo vyšlo vstříc zveřejněním různých pracovních verzí, na druhou stranu potom kritizují časté změny založené právě na jejich připomínkách (viz bod o nedemokratičnosti přípravy Bílé knihy).
Z výše uvedených důvodů nerozumíme tomu, proč část akademické obce včetně akademických senátů podepsala Hradecké prohlášení a požadujeme, aby signatáři místo výše uvedených vágních důvodů, pod kterými si lze představit skoro cokoli, předložili racionální důvody a analýzy, o které se opírá jejich odmítnutí Bílé knihy. Domníváme se, že lepší dokument než Bílá kniha a vstřícnější přistup ministerstva než ten současný se nebude v blízké budoucnosti opakovat. Proto by akademická obec měla tlačit na jakoukoli další vládu, aby dokončila reformu vysokého školství.
RNDr. T. Fürst, Ph.D.
RNDr. R. Vodák, Ph.D.
